HISTORICKÁ FAKTA O MĚSTĚ ARCO A LEGIONÁŘÍCH

Malé podhorské městečko Arco nacházející se šest kilometrů severovýchodně od jezera. Volba nebyla náhodná. Právě v nedaleké oblasti Doss Alto docházelo za účasti čs. legionářů v posledním roce I. světové války k nejkrvavějším bojům. Dokonce bratr proti bratru, otec proti synovi. Taková byla situace, která vůči sobě postavila na straně rakouské a italské rodilé Čechy.

Především naši legionáři byli trnem v oku velení Rakušanů. Se zbraní v ruce se jim postavili dobrovolníci vysokých vojenských i morálních kvalit, kteří svým postojem ovlivňovali názory dalších stovek Čechů přemýšlejících o nesmyslnosti války a svém bojovém nasazení za cizí - rakousko-uherské - zájmy. Také proto byl pro zajaté Čechy, dezertéry a vlastizrádce, určen jediný trest. Exemplární poprava provazem, často spojená s předcházejícím mučením.

K nejangažovanějším vojákům čs. legií v bojových polních podmínkách patřili příslušníci průzkumu. Ti byli v červnu 1918 sloučeni do 39. pluku a nasazeni v horských alpských oblastech. Právě oni byli nejblíže nebezpečí zatčení Rakušany. Naši legionáři si byli tohoto faktu od začátku dobře vědomi. Přesto právě průzkumníci nejlépe a nejodvážněji plnili svěřené úkoly.

Do konce I. světové války bylo popraveno přibližně šedesát čs. legionářů. Nejznámějšími němými svědky exekucí byly lokality Arco, Coll Alto, Conegliano, Creto, Davanzo, Odarzo, Sant Donna di Piave, Sant Stino a Sant Alessandro Riva. Aniž bych chtěl opomíjet ostatní, rád bych konkrétně připomněl jednu z osobností nejvěhlasnějších. Byl jím Bedřich Havlena, jednoroční dobrovolník, narozený 18. května 1888. Ten byl zajat při první piavské ofenzívě 20. června 1918 a následující den odsouzen k trestu smrti. Před oficiálním provedením vlastního hrdelního aktu však došel Havlena k údivu svých katanů k šibenici - telegrafnímu sloupu, navlékl si oprátku kolem krku a sám ukončil svůj život.

Arco je již dlouhá desetiletí vyhledávaným turistickým a lázeňským centrem. Jeho dominantou je starobylý hrad hrdě se tyčící nad městečkem. Spatřit zde dále můžete poměrně architektonicky zajímavý kostel, bronzový pomník místního rodáka malíře Giovana Sagantiniho či jednoho z průkopníků italského letectví Giannia Caproniho. Okouzlující je Magnóliová a Palmová alej. Milá je přívětivost lidí. V takovéto náladě se až nechce věřit, že právě Arco bylo místem skonu čtyř mladých životů: Antonína Ježka, Karla Nováčka, Jiřího Schlégla /uváděno též Šlégl/ a Václava Svobody, příslušníků 31. pluku.

Když byl časně ráno 21. září 1918 zahájen v oblasti Doss Alto rakouský dělostřelecký přepad obránců úseku fronty ukrytých v kavernách a pevnůstkách, netušil nikdo z našich legionářů, že vojáci nepřítele následně proniknou až do jejich bezprostřední blízkosti. Cílem útočníků bylo postupně od jezera Lopio obklíčit celou horu a díky špatně vybudované síti zákopů zajmout či zničit její obránce. Italské velení selhalo. Podstatnou část tíhy obrany proto nesli naši legionáři z 31. pluku. V místech jimi bráněnými došlo k nejtěžším bojům. Právě v této etapě sklízeli Rakušané jeden dílčí úspěch za druhým. Za jeden z největších považovali přemožení a odvedení do svého zázemí čtyř čs. legionářů, následně však byli donuceni k ústupu z dobytých pozic. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých a raněných. Rakouská propaganda nepřiznala neúspěch celé operace, naopak popravou zajatých legionářů okázale demonstrovala svůj postoj vůči vlastizrádcům. Vrchní rakouské velení se snažilo této situace využít ještě více. Dle svého příslibu proto předalo útočné skupině, která se jako hlavní zasadila o zajetí našich legionářů, peněžitý obnos ve výši 1.000 korun. Cílem bylo motivovat další své vojáky k zajímání Čechoslováků bojujících na straně Italů. Jak ale ukázala následující doba, jednalo se již pouze o holubí píseň oznamující agónii rakousko-uherské armády.

Poprava 22. září 1918 byla ukázkou snahy o cílené zastrašování českého mužstva sloužícího v řádné rakouské armádě. Především naši vojáci se totiž museli shromáždit v hojném počtu při severní části městečka Arco, v mapě označené jako Via Prabi. Za místo exekuce byl vybrán vzrostlý olivový háj. Popravě velel princ Eliáš z Parmy, bratr císařovny Zity. Na vybrané olivy byly připevněny papírové provazy, k nim přivedeni odsouzení. Rakušané očekávali zbabělé žadonění legionářů o milost. Toho se nedočkali. Nikdo však netušil, že se provaz s Antonínem Ježkem dvakrát přetrhne. I přesto byl zamítnut návrh žalobce, aby byl Ježek místo oběšení zastřelen. Vhodný provaz na popravu sháněli katani téměř hodinu. Ortel byl vykonán na třetí pokus. I když jsme před expedicí byli detailně seznámeni s fakty o osudech našich legionářů, vybaveni podrobnými mapami oblasti i nákresy předpokládané terénní situace, teorie a praxe se ukázaly naprosto rozdílné. V samotném městečku nebylo po našich vojácích ani památky, potřebné informace jsme nezískali ani na informačním centru. Obdrželi jsme pouze nejnovější turistickou mapu, která nás přesvědčila o tom, že tamní kraj dostál za nedávno uplynulá léta notných změn. Všude v okolí lokality jsou jen soukromé ovocné vysoko oplocené sady neumožňující detailnější dokumentaci původního terénu. Nechtěli jsme se však vzdát myšlenky, že budeme i tentokrát úspěšní. Prohlíželi jsme proto každou volnou plochu. Nakonec nám pomohla náhoda a postarší bagrista, zpestřující si svůj pracovní proces pokuřováním bezfiltrové cigarety. Upozornil nás totiž na fakt, že nějaký pomník byl přemístěn kamsi blíže k městečku, nedaleko místa nástupových horolezeckých tras. A tato informace se ukázala jako správná. Nejprve jsme objevili malý kostelík a poblíž něho nepatrný, pouhým okem téměř nečitelný nápis zmiňující naší vlast. Všech se nás zhostilo uspokojení z úspěchu. Těšilo nás zároveň, že na naše mrtvé legionáře nebylo zapomenuto. Konkrétně se tak potvrdilo, že po ukončení války byl v místě exekuce vystavěn kamenný památník. Tématicky obdobný byl umístěn na hřbitově přímo v Arcu. Ani jeden z nich již neexistuje. Tra-gické osudy čtyř našich statečných mužů v současnosti připomíná po-mník jiný, zhotovený z popudu čs. obce legionářské v roce 1938. Na-chází se ve stínu olivového háje pod skalními velikány na Via Legionari Cecoslovacchi, asi 200 metrů od kostelíka sv. Apollinare. Věříme, že den 22. září 1918 a lokalita Arco - Via Prabi již navždy zůstanou nedílnou a nezapomenutelnou součástí našeho národního odboje.

citace z článku autora Vladislav Burian, KHL

Zpět